Kterak jsme se nestali vlastníkama koně

Že jsme v tý Americe, tak jsme si chtěli koupit koně. Ne jen tak ledajakýho, chtěli jsme si (hlavně teda já) pořídit Mustanga. Než ale začnu s tou historkou, musim nejdřiv veřejně poděkovat Pupěně, že mě v tom podpořila a celou tou peripetií prošla se mnou. Fakt to nebylo snadný, protože moje obsese americkejma muscle kárama krátce po přestěhování dosahovala zcela obludnejch rozměrů a kdybychom měli ze začátku víc peněz, nejspíš by v garáži nějaká ta neužitečná, zábavná šílenost dneska stála. Podotýkám, že v Americe ja auto poměrně hodně potřeba, pokud si občas chcete zajet na vejlet do lesa, na koupačku v řece, nebo si střihnout honičku s policajtama. Ne že by to bez auta vůbec nešlo, ale člověk je mnohem víc vodkázanej na život ve městě a omezení ohledně cestování jsou poměrně značný.

Všechno to začalo naprosto racionální úvahou, že je tady levnej benzín, takže by nemusel bejt problém živit nějakej ten svalnatej americkej velkoobjemovej motor. Za relativně rozumný peníze a v rozumnym stáří se prodávaj ty Mustangové, což bylo koneckonců moje zamilovaný auto a dětskej sen, takže proč si ho nesplnit, že? Takže jsem teda, i přes opakovaný varování od všech komu jsem se svěřil, začal procházet různý inzeráty a hledat po různejch autobazarovejch dýlerech. Aby to mělo grády, hledal jsem pochopitelně nejdřiv Mustang GT. Finančně jsme si tehdy mohli myslet jen na ty starší modely vokolo roku 2000-2004. Jednoho jsem našel na severu Virginie. Byl to kabriolet z roku 2001 s potrhanou střechou, rozpáranou sedačkou a kolísánim volnoběžnejch otáček. Původní výkon skoro 5 litrovýho vosmiválce celejch 260 koní - dneska už spíš tak 160 - a vzhledem ke kombinaci poměrně vysoký hmotnosti a automatický převodovky to bylo neuvěřitelně líný. No takže jsem si řekl, že takovouhle herku asi nepotřebujem a slevil jsem ze svejch požadavků na vobyč šestiválec se čtyřlitrem, ale v novější generaci. Zdůvodnění bylo následující: 1. auto vypadá líp, 2. ten novější šestiválec má asi 210 koní, 3. se dá u novějšího auta čekat lepší stav a 4. u šestiválce byl lepší předpoklad, že se vejde do našeho rozpočtu.

No a teď to začíná. Vopravdu byla chyba jít po těch autobazarech! Ale jeden si řiká, že když nabízej, že zařídej papírování, dodaj Carfax (oficiální záznam historie auta) a ještě nabídnou nějakou krátkou záruku, že to má větší smysl, než jezdit vočumovat vytuněný hrůzy někam do ghetta. Koneckonců s autobazarníkama se člověk setkal i doma, tak to přece nemůže bejt tak jiný. Ale zdejší dýleři vopravdu dostáli svý nevalný pověsti. Ty by vám byli schopný za půl mega prodat shnilej žebřiňák se zlámanejma žebřinama, bez kol a s ojí, co ještě pořád trčí původnímu majiteli z prdele. "Fair deal, ber hned, mam druhýho kupce, kterej přijde po vobědě." Takže takhle jsme viděli celkem tři auta. První byl "Mustang Jerry" nedaleko přes zátoku - poměrně pěknej, v manuálu, což se mi líbilo. Problém byl, že nešlo zařadit jedničku. Ale to nic, prej jen spojka, vopravíme. V mezičase jsme jeli zase do Virginie, kde byla černá leštěnka v kůži a automatu. Jako prima, ale to bouchání od pravýho zadního kola se mi moc nezdálo. Gumy poměrně dost sjetý, brzdy jak bláto a při vyšších rychlostech (50 mph) to na silnici drželo přímej smě asi jako nafukovací plachetnice uprostřed hurikánu na zamrzlym jezeře. "Ale to nic neni, dejte zálohu, podepište smlouvu, máme druhýho kupce, kterej přijde zejtra. Pak to proberem s technikem, ten to dá do cajku." No tak jsme se jeli podivat zpátky na Mustanga Jerryho. Po cestě se setmělo a přišla zběsilá průtrž mračen s krupobitim, hřměnim a bleskama. Nic jako znamení shůry ale přece neexistuje! Mustang Jerry měl vopravenou spojku a vopravdu, řazení šlo krásně hladce. Jedinej problém byl, že na volnoběh sám vod sebe chcípal motor, takže jsme ani nevyjeli z parkoviště. "Ale to nic, to je jen čidlo plynovýho pedálu, to se vopraví." No tak jsme se jeli v mezičase podivat na jedno kábro tady za rohem. Střecha celkem v pohodě, ne moc prošoupaná, všechno se zdálo v cajku do chvíle, než jsme ho vzali vyvětrat na dálnici. Nejdřiv začala topit klimatizace, což bylo ve 30 stupních ve stínu celkem nepříjemný. Stáhli jsme teda střechu, u čehož jsme s překvapenim zjistili, že se z motoru začalo kouřit a dost to smrdí. Pak navíc koukám, že svítí kontrolka teploty motoru. Takže jsme s prázdnym chladičem pomalu a opatrně dojeli auto vrátit a prodavačka na nás skrz oblaka dýmu halasí: "To nic neni, to je jen čidlo (!) teploty motoru, my to opravíme, podepište smlouvu, ráno tady byl jinej zájemce!" Tak jsme se do třetice všeho dobrýho a zlýho jeli podivat na Mustanga Jerryho. Po cestě, v půl třetí odpoledne, se setmělo a nastalo zatmění slunce. Na znamení shůry nevěříme! Mustang Jerry startoval, nechcípal, šlo řadit a motor přes tuningovou koncovku vejfuku zněl jak spojeneckej nálet na Drážďany. Vzali jsme ho teda na projížďku a celkem si užívali, že je auto stabilní, klimatizace chladí, manuální převodovka tomu dává mnohem větší grády a brzdy celkem slušně brzděj. Vrátili jsme se do prodejny a já ten den už podruhý vystoupil do oblaku smradu a kouře. Celou dobu jsme jeli se zablokovanou levou zadní brzdou. "Ale to nic neni, to se vopraví," halasil prodejce, když zahradní hadicí kropil doutnající kolo. "Podepište smlouvu, mam jinýho zájemce. Jo a do auta jsem hodně investoval, takže je teď vo litr dražší." Ty tři poruchy nás trochu donutily přemejšlet, kolik má to auto asi ještě dalších závad, který se projevěj po prvnim tejdnu ježdění? Tak jsme se na to jeli raději domu vyspat. Ráno jsme nikomu z prodejců nezavolali, příchozí hovory nepřijímali, na sms neodpovídali a dohodli se s jednim českym párem, kterej měl jet asi za 14 dní zpátky domu, že odkoupíme jejich Mazdu.

No ale aby historka neskončila tak smutně, tak vězte, že během našeho vejletu na floridu jsme si toho Mustanga alespoň pujčili. Jaký to bylo a jestli jsme si to užili vám popíšu zas někdy příště.