Vejlet s postarší dámou

Tohle bude hodně dlouhý. Je to kompilace mejch příspěvků na fejsbuk během našeho rozlučkovýho roadtripu napříč Spojenejma státama. Tak se na to připravte...

No tak jsme s Pupěnou konečně vyrazili na cestu. V práci jsme dali výpověď, opustili náš baltimorskej domeček na Řeznickým Kopci, všechen náš bordel přestěhovali na chatičku do Sykesville a po menších organizačních peripetiích vyrazili. Hurá!

Uplně původní myšlenka byla vyrazit naší Mazdičkou, protože už ji prostě máme ve vlastnictví a je pojištěná. Nojo, ale vona je to celkem starší dáma, která má po marylandskejch i jinejch silnicích nalítáno za 14 let dobrejch 134 tisíc mil (v kilometrech je to ×1,6, počítejte). Zadní náprava už je trochu unavená, každá pneumatika je jinak stará, tady teče tohle, támhle kape toto, okýnko u řidiče jde jenom dolu a volej žere s benzínem v podstatě jedna k jedný. Ale jak jsem řekl, nejlevnější varianta a navíc nás zatím nikdy nenechala na holičkách a bezpečně nás povozila po okolí vzdálenym nějakou tu stovku mil.

Nicméně, taky to má bejt dovolená, takže mít ten luxus novýho auta, kdy je skoro jistý, že nás nenechá uprostřed pouště někde v Texasu, to by taky nebylo od věci. Navíc by takový auto mohlo bejt i větší a teoreticky pohodlnější na štreku dlouhou deset tisíc mil. No tak jsem začal zjišťovat nějaký auto z půjčovny. Myšlenka byla, že za půjčení bychom sice dali třeba $3000, ale už bychom nemuseli platit pojištění, protože to kryje pojistka Mazdy. Jo, jenže se pak ukázalo, že ta pojistka platí pro auta z půjčovny maximálně na 45 dní a není ve Státech pojistná síla, která by to uměla na 2 měsíce, jak to potřebujem. Takže jsme se po tejdnu šaškáren oklikou vrátili k variantě Mazda.

Do těch šaškáren počítám i naší změnu legálního statusu ve Státech. Jelikož už nepracujem, nemůžem tu bejt na ty původní víza a potřebujem turistický. Taková věc se v našem případě dala zařídit v podstatě jenom tak, že jsme opustili zemi a zase se do ní vrátili, tentokrát jako turisti. Po nějakejch poradách s různejma zkušenejma lidma jsme dospěli k závěru, že ačkoliv sice jedem na jih, je mnohem rozumnější překročit hranici do Kanady. A přesně tak jsme to taky udělali. Takže první cesta Mazdičkou vedla do Niagara Falls, což bylo zhruba 380–400 mil (opět, ×1,6, to zmáknete) tam a zpět. V sobotu tam a v neděli zpět. To bylo dobrý, trochu vopruz, ale vlastně dobrý. Jenže jak jsem ztratil J-1 víza status, tak fakticky přestal platit můj americkej řidičák. Protože je prostě podle nějakýho zdejšího pravidla vydanej jen po dobu platnosti těch víz… No ale na ten řidičák byla zapsaná registrace Mazdy, jakož i její (moje) pojištění. No s registrací jsem se vůbec neobtěžoval – kartičku řidičáku mám, sice možná neplatnou, ale co. Ovšem to pojištění, to jsem musel změnit, s tím tu ve Státech není žádná legrace. Stálo to pár telefonátů a měl jsem kliku na pojišťovnu, protože na neamerickej řidičák tu pojištění často nedávaj.

No, takže všechno se víceméně podařilo zařídit a my konečně vyrazili na tu vytouženou cestu. Vyjeli jsme ve čtvrtek po obědě směrem na jih/jihozápad do Virginie. Největší obavy jsem už před cestou měl, jak se bude zadní náprava Mazdičky tvářit, až ji naložíme všema těma mejma foťákama a jiným naším haraburdím, bez kterýho se rozhodně po cestě nevobejdem. Ale překvapivě se zdá, že jí to svědčí víc, než když jede prázdná – nebo u toho alespoň tolik nesténá.

Takže si tak pohodově jedem, nesnažím se ji nijak uštvat, když tu najednou během jednoho táhlýho klesání, následujícího po jednom táhlym stoupání, se rozsvítila kontrolka motoru. První den vejletu, asi po 200 mílích na cestě… No tak jsem při první příležitosti zastavil, že to budu zkoumat. Bohužel ta první příležitost byla na rozšířený krajnici vedle místa, kam místňáci choděj vyhazovat zkažený maso. Jako fakt, byly tam pytle s hnijícíma krocaníma ostatkama. Děsně příjemný v tom hutným mrtvolným smradu řešit problém s autem (uplně jsem si díky tomu vzpomněl na knihu Na západní frontě klid).

Jako řešení nastalýho problému mě nenapadlo nic lepšího než dolejt volej, protože Mazda, jak už jsem zmínil, má celkem apetit a my jsme s ní od poslední výměny pár set (spíš přes tisíc) mil ujeli. Bohužel má Mazda taky naprosto debilní měrku oleje, na který není nikdy nic poznat. Je vždycky taková ušpiněná všude, zcela bez ohledu na reálný množství. No tak jsem dolejval a dolejval a měrka pořád měřila stejně – Pupěna dosvědčí – až jsem tam naklopil dva litry. To jsem si řekl, že už musí bejt prostě dost, ačkoliv měrka pořád ukazuje málo (jako vždycky), a vyrazili jsme do nejbližšího zapadákova s benzínkou a mobilním signálem, abychom se s Googlem poradili, co dál. Tam jsem si vzpomněl, že vlastně máme Bluetooth diagnostickej modul. Po troše laborování jsme z něj dokonce vymáčkli chybovej kód a zjistili, že ty dva litry voleje byly fakt uplná debilita, protože problém má čidlo "mass air flow" (váha vzduchu?). To se zdálo jako celkem snadno řešitelnej problém, s kterým si poradí novej vzduchovej filtr a pixla nějakýho čističe na čidlo "mass air flow". Ještě že jsem s sebou vzal kladivo.

Ráno, po opravě, se zdálo, že se to Mazdičce vcelku líbí. Přede si zas jako za mlada a dokonce přestaly kolísat volnoběžný otáčky. Kromě mírnýho zaváhání na dálnici, kdy se malinko zazmítala při zrychlování z 60 na 70 mph, jela v pohodě. Konečně jsme se dokodrcali na Blue Ridge Parkway, po který máme v plánu jet do Great Smoky Mountains, a pěkně si jeli z vyhlídky na vyhlídku, dali si malej hike a tak vůbec si užívali road trip, dovolenou, hezký počasí a počínající jižanskej dialekt (Howdy y'all). Když tu náhle, při jízdě do táhlýho kopečka (tady je to samej táhlej kopeček), Mazdička tak nějak nevěděla co se sebou, moc se jí nechtělo a navíc začala smrdět. Na prvním možným místě jsme zastavili, votevřeli kapotu a začali upřeně civět.

Otevřená kapota tu očividně funguje jako svýho druhu SOS, protože během asi dvou minut jsme vedle sebe měli tři ochotný mechaniky, který se zjevili odnikud na opuštěný horský silnici (Amíci jsou v tomhle vážně hodně solidární, jak se zdá). Netrvalo dlouho a odhalili jsme, že pod Mazdou se udělala loužička a že ten smrad byl nejspíš způsobenej kontaktem kapaliny tvořící loužičku s rozpáleným motorem. Podle barvy a viskozity zdejší mechanici odhadovali, že se nejspíš jedná o hydraulickou kapalinu do automatický převodovky. Takže jsem konečně poprvé ve svým životě dostal příležitost naučit se, jak správně měřit hladinu převodovkový kapaliny. Výsledek po několikrát opakovaným měření a po ujetí dalších pár mil? Neurčitej. Sice jsme kvůli tomu přerušili cestu, sjeli do nejbližšího rádobyměsta, koupili pixlu kapaliny do převodovky, ale zdá se, že to byl nějakej jednorázovej únik způsobenej zátěží v kopcích nebo co. Loužička, jak se zdá, už se pod Mazdou nedělá a kapaliny je, na základě statistickýho zpracování opakovanejch měření, zřejmě přijatelný množství.

Dva dny na cestě a dva problémy k řešení. Jsem zvědavej, co si na nás Mazda přichystá zejtra. Pupěna na to konto řekla, že se nemám pořád divit, že je to nejspíš normální – vždyť je Mazda přeci už dáma v letech. A já myslim, že má naprostou pravdu. Proto jsme se rozhodli náš vejlet tentokrát nepojmenovat trapně jako "Expedice blablabla," ale místo toho jsme jej překřtili na "Vejlet s postarší dámou." Doufám, že budu mít dost času a morálu, abych vás o jeho průběhu mohl občas informovat. Bude to ještě zajímavý, protože jsme ujeli asi 400 mil a dalších zhruba 8–10 tis. nás ještě čeká. Držte nám palce a Mazdě sváry.

Tohle je zkušenost, kterou jsme získali s Pupěnou už před lety, během našeho prvního vejletu po Západním pobřeží. Uplně jsem na tenhle fakt zapomněl, ale když cestujete po Státech a spíte v nějakejch standardních místech jako jsou motely a kempy, tak nepotřebujete budíček. Američani jsou šílený ranní ptáčata! To si tak nařídíte budík na 7 a v 5:30 vás vzbudí první šílenec, co zrovna vedle vaší hlavy začal túrovat svůj vosmiválcovej pickup truck. A pak to tak pokračuje zhruba co 10 minut, dokud se v půl sedmý nerozhodnete, že už to nemá cenu a budete teda vstávat. Dneska se k tomu ještě přidalo příšerný dupání lidí, co si z pokojů nosili věci do auta. Nechápu, jak někdo může takhle dupat! To tam choděj na chůdách, nebo nosej dřeváky!? Ale pak mi to došlo: náš kamarád B. z ambasády, pokaždý když Američani dělaj něco naprosto nepochopitelnýho pro Evropana, to vysvětluje větou: "Jsou to děti – představ si, že jsou to děti." A já si vzpomněl na toho sousedovic fakana, co nám v Praze nad hlavou běhal po špatně položený plovoučce a rázem jsem měl jasno.

Kdo máte rádi hudbu, jeďte do Nashville. Jeďte kurva do Nashville!!! A až budete v Nashville, nezapomeňte s sebou mít na spropitný pro kapely ruličku jednodolarovek. Asi jako když jdete do strip klubu.

Uf, ten čas děsně letí. Jeden den sedím na gauči v Baltimore a najednou se vzbudím s kocovinou v Nashville. Ale o tom zase příště. Teď musím podat zprávu o předchozích dnech a o stavu naší starší dámy značky Mazda, anžto už je to opět několik dní a dohromady už jsme společně úspěšně překročili hranici 1000 mil (spíš možná skoro 1300). Takže hlásím, že se Mazda chová tak, jak byste od starší náladový dámy čekali. Opravdu jsme někde měli z nějakýho důvodu únik kapaliny do převodovky, ale zdá se, že to je teď asi v pohodě. Onehdá se opět rozsvítila kontrolka motoru, ale to už mě vůbec nevyvedlo z míry a vesele jsme pokračovali dalších 100 mil skrz kopce v Great Smoky Mountains a večer jsme tu chybovou hlášku prostě vymazali, aby nás to pitomý oranžový světýlko furt nerušilo v kochání se velkolepou přírodou.

A to mě vede k tomu, abych se taky trochu zmínil o dalších aspektech našeho vejletu – protože cílem opravdu není dokázat, že i starý auto dojede tam a zase zpět. Ale protože nejste žádný čtenáři blbci, tak jste asi pochopili, že nám jde o cestování. Určitě už jste slyšeli, že tu v Americe maj pěknou přírodu, kterou si chráněj v národních parcích. No tak my jim tu přírodu chcem vykoukat. Už před několika lety jsme se o to s Pupěnou pokusili během roadtripu po parcích na Západnim pobřeží, ale z logistickejch důvodů jsme museli vynechat Grand Canyon. No teď už jsme tu ve Státech třetim rokem a ještě pořád jsme tu díru neviděli na vlastní voči. A přišlo nám blbý odtud odjet, aniž bychom Grand Canyon viděli, protože až se nás doma Lojza v hostinci Na Růžku u sedmýho piva zeptá: "Tak vy jste byli v Americe, jo? Tak to jste určitě viděli Grand Canyon?" tak ho nechceme zklamat. Takže jedem do Arizony, podívat se na Grand Canyon a u tý příležitosti hodláme navštívit, co se jen po cestě namane.

Itinerář se určitě bude různě měnit a nějaký místa na něj nejspíš budou přibejvat, ale je zhruba následující: Appalačský pohoří = Blue Ridge Parkway + Great Smoky Mountains, Nashville, Hot Springs, Monument Valley, Horseshoe Bend, Grand Canyon, Petrified Forest, Saguaro, White Sands, Guadalupe Mountains, Big Bend, New Orleans, a pak tak nějak zpět do Baltimore.

Ze zmíněnejch věcí jsme zatím zmákli tu Blue Ridge Parkway a Great Smoky Mountains – to jsou ty místa, kde dostala naše starší dáma tak děsně zabrat. Je to pořád do kopce a z kopce a to jí asi nedělalo úplně dobře. Ale jsme rádi, že to zmákla, protože je to opravdu úchvatný. Nekonečný horský hřebeny naskládaný jeden přes druhej, celý porostlý hustejma listnatejma lesama tvořícíma, vyjma turistickejch stezek a silnic, téměř neprostupnou džungli. Ta Blue Ridge Parkway začíná pod národním parkem Shenandoah ve Virginii a táhne se v délce skoro 500 mil až do těch Great Smoky Mountains na hranici Severní Karolíny a Tennessee. Projet ji celou, to by asi zabilo Mazdičku i nás, tak jsme některý míň zábavný úseky vynechali, protože hlavním cílem v týhle oblasti samozřejmě byly Great Smoky Mountains.

No a ty byly! Jestliže do tý doby nám přišly ty kopce a ty lesy nekonečný, tak v Great Smoky to byly minimálně dvě nekonečna! Nicméně, nebudu to tu popisovat, protože z mýho blábolení stejně nezískáte ten správnej dojem. Raděj koukněte na fotky, co postuje Pupěna. Ale řeknu vám něco o pěší turistice, neboli hikování, jak tomu říká dnešní zkažená mládež. Ačkoliv to nejsou žádný velehory, spíš pořádný kopce, tak to může bejt celkem drsňárna a Šumava se s tím asi nedá úplně měřit. Nejdřív jsme vyrazili na Charlies Bunion, což je prej jeden z nejhezčích trailů. No nevim, když to srovnám s tím vejletem na Kokořín… Šli jsme čtyři míle lesem tam a čtyři zpět a cílem byla přeplněná heblá vyhlídka z hor do planiny pod nima. To nás moc nebralo. Tak jsme zkusili ještě Chimney Tops, což je krátkej vejlet na takovou skálu. Bohužel skála je po požárech nestabilní a tudíž uzavřená. Alespoň to byl pěknej sportovní výkon – 2 míle po schodech furt do kopce, a pak zas ty samý dvě míle po schodech z kopce. To ale nebylo nic proti vejšlapu následující den. Vyrazili jsme na Mt. Le Conte přes Alum Cave (prostě nějaká jakože jeskyně), a to, přátelé, bylo 5 mil pořád nahoru. A když jsme se konečně doplazili na místo, který udávala mapa, zjistili jsme, že to je nějaká horská chata, a že vrchol je ještě skoro další míli. No jako dali jsme to, ale ke konci už nás přecházel humor a Pupěna si dokonce přestala hvízdat. Nicméně, tenhle hike byl plnej dechberoucích výhledů a i přes značnou náročnost se určitě vyplatil.

Mimochodem, Great Smoky maj prej největší koncentraci medvěda černýho na čtvereční míli. Lidi tu pro jistotu nosívaj i rolničky, jak to známe z vyprávění o Kanadě. Já si teda nemyslím, že je to tak horký. Ale… To si tak vykračujeme s Pupěnou zpět z jedný z těch vyhlídek, když tu najednou se z houští ozve hlasitej podivnej zvuk – chřestění suchýho listí, praskání větví a vůbec zvuky vehementního pohybu. Pravá ruka mi instinktivně sjela k opasku a prsty nahmataly přezku na koženým pouzdře mýho věrnýho kapesního nože značky Buck, zatímco levou rukou jsem odstrčil Pupěnu za sebe a zíraje do šera lesa jsem se chystal jednou ranou skolit tu lítou šelmu. Větve křoví se nárazem zvířecí masy otevřely do stran a v oblaku suchýho listí se na nás z lesního podrostu vyřítil krocan!

V souvislosti s pěší turistikou v USA bych se rád v krátkosti zmínil ještě o mapách. To, na co jste zvyklí z domova, to tu moc často nenajdete. Když už někde na parkovišti nějaká "mapa" je, je to taková barevná omalovánka, kde je vyznačenej start, klikatá cesta a cíl. Nějaký orientační body, nebo nedej bože měřítko, to se tu nevede. Často je tam i poznámka, že proporce na "mapě" neodpovídaj skutečnosti. Naštěstí alespoň udávaj vzdálenosti. Pokud byste chtěli nějakou "lepší mapu", řekněme daný oblasti, tak si ji musíte koupit na návštěvnickým centru. Ta sice taky nemá mnoho orientačních bodů, ale aspoň už mívá měřítko. No a pokud si připlatíte ještě víc a máte kliku, dostanete občas i mapu s vrstevnicema! Na druhou stranu se tu dá jen obtížně ztratit, protože síť turistickejch tras není tak hustá a propletená jako u nás – prostě si najdete start a pěšinka vás dovede k cíli bez nějakýho zásadního odbočování.

Tak to by bylo pro dnešek asi všechno. Za 15 minut musíme vypadnout z motelu a vydat se zas na cestu. Takže zatím čau.

Hmm, tak jsem si myslel, že budu postovat poznatky z cest poněkud častějc, ale prostě se to nedá stíhat. Pořád sama zábava… Naposled jsem skončil v Nashville. Vzhledem k tomu, že už jsme v Novým Mexiku, tak mám, zdá se, slušný mezery. Zkusím to vzít ve zkratce: V Nashville jsme se vykropili při poslouchání hudby na Broadway Street, vyzkoušeli si nějaký kovbojský klobouky, ale žádnej si nekoupili a Pupěna ztratila bundu a šálu, na což přišla až v Memphisu, kam jsme jeli na druhou hudební štaci. Memphis byl z nějakýho důvodu mnohem nudnější než Nashville – víc somráků, míň párty a navíc nějakej divnej dialekt, kterýmu jsme vůbec nerozuměli. Možná to bylo tím, že byl čtvrtek. Ještě ke všemu jsme si oba z tý vší zábavy uhnali nějakou virózu, takže byl nejvyšší čas opustit Tennessee a zkusit, co nabídne Arkansas. No a nebudu vám lhát, nebylo toho mnoho. Jeli jsme se hlavně podívat do Hot Springs, anžto je to městečko vedený jako národní park. Jako jo, nějaký lázně tam maj, dokonce i pivovar, kde vařej pivo z vřídelní vody, ale jinak tam chcípl pes a je to spíš ztráta času. Aspoň, že to bylo tak jako tak po cestě. Takže jsme se tam moc nezdrželi a vyrazili směle skrz Ouachita Forest do velkejch plání v Oklahomě. Mimo těch plání ani tam toho taky není moc. Pro našince je na Oklahomě nejzajímavější asi fakt, že se tam nachází město Prague. Oklahomu jsme přejeli v podstatě za den skoro celou. Bylo to řízení trochu na krev, za to nás ale v naší cílový destinaci – Elk City - benzínka odměnila sixpackem archivních piv tři roky prošlejch. Než jsme na to přišli a než jsme se jich zbavili, tak jsme s Pupěnou samozřejmě nejdřív jedno napůl vypili – prostě jsme si mysleli, že je to nějaká divná a hnusná lokální hazy IPA. Naštěstí se nám nic nestalo a ráno jsme mohli vyrazit. První zastávka vedla přes bitevní pole, kde plukovník Custer chrabře vykonal malou genocidku na táboře spících indiánů a následně už jsme si plnejma douškama vychutnávali prázdnotu Velkejch plání a National Grassland. Jako jo, je to vesměs rovina, ale dokud je to tahleta travnatá prérie, nebo co, tak to má pořád nějaký kouzlo. To se ztratilo v podstatě přesně v okamžiku, kdy jsme přejeli do severního Texasu. Tam je to jenom rovina. Sem tam nějaká pastvina, pole, tisícíhlavý stádo krav shromážděnejch před masokombinátem, a další takový ty texaský věci. Zastavili jsme se na noc v Amarillu, protože skrz něj vede historická legendární Route 66. Bohužel, zatímco lišky dávaly dobrou noc, tak tam opět chcípl pes. Nejzábavnější bylo nechat si natočit v místní putyce pivo od servírky v devátým měsíci těhotenství. Naštěstí kousek na jih od Amarilla je alespoň kaňon Palo Duro, kterej je prej druhej největší ve Státech. To nás překvapilo a nechtěli jsme tomu věřit, takže jsme to museli jet vočíhnout na vlastní voči. A jako jo. Je to pěknej kaňon. Není moc hlubokej, ale je asi dlouhej a širokej. My viděli jen kousek – stihli jsme jeden hike odspoda nahoru, a pak nám polívka z pěti jalapeños vehnala slzy do očí. Bylo teda na čase se zdekovat a pokročit víc na západ. Takže zase nekonečná jízda rovně po dálnici I-40. Je vážně fascinující nevidět na obzoru nic, maximálně větrný elektrárny, nebo sem tam nějaký věže a komíny. Taková zvláštní nekrajina. Ale čím víc na západ, tím víc to zase začíná vypadat jak by jeden čekal. Až konečně v Novým Mexiku už z tý placky vystupuje alespoň tu a tam "mesa", tu a tam "butte" a dálnice se alespoň trochu vlní. A tak jsme se konečně dostali až do městečka Tucumcari, kde spíme dneska. Taky skrz něj vede ta Route 66 a vypadá to tu mnohem zábavnějc než v tom Amarillu. Dokonce spíme v motelu přímo na Rte 66. Když už jsme u toho, tak ta slavná Rte 66 vlastně už neexistuje, protože byla "decommissioned" a nahrazená moderníma Interstate dálnicema. Takže velkou část původní Rte kopíruje, nebo nahrazuje I-40. Na několika místech je zachovaná ta původní silnice, která má status spíš historicko-kulturní památky. Toliko exkurze do americkýho silničního systému. Ještě krátce o naší starý dámě: Mazda se statečně drží, žádnej z počátečních problémů se v podstatě už neprojevil a já věřím, že nás nakonec spolehlivě doveze zpátky do Marylandu.

Sitting in a brewery in Los Alamos and drinking beer named Hoppenheimer.

A pár let na to se z mýho čistě nerdskýho potěšení stal v podstatě mainstream, když tu historku o vzniku atomový bomby zpopularizoval ten profláklej film :-O

Tak jak jsem se onehdá zmiňoval vo těch americkejch "mapách," nebo spíš těch náčrtcích blízkýho okolí z ruky desetiletýho dobrodruha, tak se konečně stalo, co se stát muselo. Vyrazili jsme s Pupěnou na hike dolu do kaňonu, pak podél řeky a zas nahoru na hranu – opravdu moc krásnej hike, mimochodem. Vrátit jsme se chtěli po stezce vedoucí podél hrany. Měl jsem to rozplánovaný jako zkušenej fotograf, abychom těch vosum mil zmákli akorát na západ slunce, kterej bych zvěčnil neobvykle překrásnym způsobem. A fakt to vyšlo krásně a zhruba hodinu před tím západem jsme stanuli zas nahoře nad kaňonem, ale zrada, odbočku na "rim trail" jsme nenašli. Vono teda celý to značení v týhle voblasti bylo takový zvláštní – pomocí modrejch a červenejch puntíků. A samozřejmě tam, kde by jeden potřeboval pořádnou šipku, aby se neztratil mezi suchou trávou a kaktusama, tam žádná šipka, ani puntík nebyla. Jen cedulka "pozor, tady je chřestýš," trs poison ivy a vedle medvědí stopa. No ale nezoufali jsme, protože jsme měli tu "mapu"! Takže jsme srdnatě vyrazili vyšlapanou stezkou směrem, kterej zhruba odpovídal obrázku a za asi 20 minut jsme vylezli uprostřed takový pěkný zástavby rodinnejch domků. No tak jsem to konzultoval s Google Maps a k ne zas až tak velkýmu překvapení jsem zjistil, že ta "mapa" vůbec nesouhlasí s realitou. Takže závěr naší překrásný přírodní túry jsme zakončili dvoumílovým pochodem po asfaltce skrze naleštěný domečky místní střední třídy a vážně zdařilej západ slunce jsme sledovali přes střechy těch domečků, dráty elektrickýho vedení a pouliční lampy. Tajně jsem doufal, že bych to focení západu slunce mohl zmáknout zejtra, ale žene se sem sněhová bouře, tak nevim…

No tak už jsme to se starší dámou zdárně doklepali až do tý Arizony a dneska konečně poprvé na vlastní bulvy uzřeli tu kravskou díru do země, co jí tu říkaj Grand Canyon. Zejtra a pozejtří se pudem podívat znovu, zblízka a pořádně. Jen je blbý, že je tu zima jak v ruským filmu (dneska v noci bude prej −11 stupňů) a vítr fouká skrz lebu až do mozku. Na to, že jsme někde na úrovni Maroka, je to docela nářez. Slunce tu samozřejmě svítí jak rentgen, až jsme z toho celý do hněda, a protože je to tady vlastně poušť, tak jsme vysušenější než hovězí od benzínky.

Jak tak na to koukám, dalo by se říct, že těch pár předchozích vět je vlastně vcelku slušnej oslí můstek mezi chronologicky suchym popisem míst, který jsme už viděli (jako bych snad o tom nějak poctivě informoval. Hehe.), a nějakou takovou sondou do života na cestě. Takže se do toho pustím z tohohle konce.

Dát výpověď v práci a vyrazit na roadtrip znamená, že musíme trochu kontrolovat naše finance. Obvykle, když jsme kdykoliv předtim vyrazili takhle na vejlet, tak jsme věděli, že i když utratíme víc, přijde nakonec vejplata, která dluh na kreditce pomůže zamáznout. Tentokrát ne. Takže se musíme krotit. První nápad jak ušetřit samozřejmě je přespávat v kempech. To hodně srazí náklady. Máme s sebou stan, karimatky a spacáky, dokonce máme na zadních sedačkách zmuchlaný i peřiny jako dodatečnou tepelnou izolaci, ale nic z toho jsme ještě ani jednou nepoužili. Ne že bychom byli tak děsně slaboučký, ale, ačkoliv jsme dost na jihu, fakt tu není žádný vedro. V noci teploty pravidelně klesaj k nule (nebo taky pod −10, jako dneska) a takovou důvěru ve stan za $30 a letní dekový spacáky – po $10 za kus – zase nemáme. Myslím, že ani ty tenký deko-peřiny by nám nijak zásadně nepomohly. Jasně, ze začátku taková zima nebyla, ale to poměrně často pršelo, což by vedlo akorát tak k hromadě mokrejch hadrů, co měsíc hnijou na zadní sedačce auta. Později jsem pro změnu chytil rýmičku (ta svině se mě drží už čtrnáct dní, mimochodem), takže stavění stanu mě fakt moc nelákalo. A kdo znáte Pupěnu, tak víte, že ji stavění stanu neláká v podstatě nikdy – zvlášť když vidí vedle silnice pochodovat tarantuli velkou jako dlaň. Takže spíme poctivě celou dobu po různejch motelech, což je vlastně dost dobrá exkurze do duše Ameriky, protože potkáte různý zajímavý/podivný existence. Onehda mě v noci vzbudil ženskej hysterickej jekot a kopání do dveří, přičemž všechno utichlo s řinčením rozbitýho skla. Jindy mě zase bavila vyžilá kuřačka, jejíž náplní dne bylo sedět v houpacím křesle a pálit jednu vod druhý. Taky je zajímavý, jak se kvalita a cena motelu regionálně mění. Zatímco na Východním pobřeží, odkud jsme vyrazili, dostanete za $50/noc maximálně tu opravdu nejnuznější chýši vlastněnou nějakou tlustou nepříjemnou indickou brécou (snad 90 % motelů tam u nás na východě patří Indům), s propálenejma peřinama (od cigár, v "nekuřáckým" pokoji), protejkajícim záchodem (to je nejspíš nějaký pravidlo!) a železničním seřadištěm hned pod oknem (nebo aspoň mezistátní dálnicí), tak někde na jihozápadě můžete mít slušnej tichej hotel se snídaní, s ramínkama a bez štěnic. Uprostřed pouště vedle dálnice v Novým Mexiku můžete mít za $40 motel, kde vám ráno čínskej majitel v kuchařský čepici udělá s úsměvem na tváři asijskou omeletu.

A tím se dostáváme k další metodě šetření peněz na dlouhý cestě, a sice stravování. Nejspíš nikde na světě není výhodný chodit žrát denně do hospody (bráno podle lokálních platů). Ve Státech to překvapivě nemusí bejt tak hrozný co se ceny jídla týče, ale hodně se to prodraží pivem, a potom dýškem. Spropitný je tady šílená pakárna – dává se (mělo by se dávat, očekává se) minimálně 15 %, a to jen v případě, že jste vlastně nebyli tak uplně spokojený. Takže tomu se snažíme vyhejbat a živíme se různejma "hikovacíma" tyčinkama, banánama, trvanlivym salámem, voříškama, a tak podobně, co byste čekali. Občas ale musíme jíst i teple, takže máme dva nejlevnější kastróly a vypůjčenej malej turistickej plynovej vařič, na kterym si občas vaříme. No a co si asi tak můžou dva Češi na cestách koupit jako základní surovinu na vaření? Ano, správně, je to pět kilo brambor. Tak jsme si takhle v Texasu v kaňonu Palo Duro uvařili polívku gumbo s přídavkem brambor, mrkve a pěti jalapeño papriček (až nám z toho druhej den tekly slzy), v Goosenecks parku jsme si ukuchtili hovězí haši s bramborama (a jalapeños papričkama) a onehdá v Novym Mexiku jsme dostali chuť na bramborovej salát. A teda musím říct, že vařit v motelu bramborovej salát (s jalapeños, jak jinak) přišlo poněkud ulítlý dokonce už i mně.

Jako je tohle všechno šetření sice moc hezký, ale… To takhle v hospodě člověk uvidí fajnovou IPA nebo opečený žebra a během chvilky prochlastáme stovku, jen to hvízdne. I přes tyhle chvilkový excesy se nám ale zatím díky naší bramborový dietě daří držet rozpočet na uzdě. Jednou se fakt hecnem a budem opravdu kempovat, a to si pak na oslavu uvaříme bramborovej guláš.

Stala se tragédie! Přes noc teploty padly až pod minus 11 stupňů a nám v autě přemrzly brambory. Co teď budeme jíst?

Tak jsme furt v tý slavný Arizoně. Už asi tak tejden, nebo podobně. Vona je fakt celkem velká a je tu toho celkem dost k vidění. Navíc to měl bejt jakože ten "highlight" našeho vejletu, tak si to užíváme. Krom toho mu máme dokonce i nějaký kamarády, tak jsme toho využili a drze se k nim vnutili na pár dní přespat, taky na večeři a na narozeninovou párty s vejslužkou. Mazaně snižujem náklady na cestu. Ale co že je na tý Arizoně tak super? No posuďte sami: maj tu Grand Canyon, obrovský indiánský rezervace, na severu "vysokohorskou" poušť (dlouho jsme se pohybovali ve 2–2.5 tis. mnm), na jihu maj normální Sonorskou poušť a všude jsou tu hory a kvanta krásnejch hiků. Samozřejmě je to tu samej národní park, národní monument, národní les, nebo aspoň národní historický místo. S tou pouští se samozřejmě pojí mnoho druhů kaktusů roztodivnejch tvarů, jejichž různý části se daj transformovat na vážně dobrý jídlo a pití, a dále pak pouštní zvířena ve formě prasátek pekari, kojotů, štírů, tarantulí, rojů afrikanizovanejch včel, asi dvaceti druhů všudypřítomnejch chřestýšů (zblízka jsou to překvapivě hezký hadi) a něčeho, co se jmenuje gila monster. Kazdej druhej šutr je hrouda zlata, stříbra, nebo aspoň nějakýho super vzácnýho minerálu, z čehož je očividně nejvíc nadšenej náš hostitel MS. Taky tu řádila předloha pro náčelníka Apačů Vinnetoua, nepřítel Mexičanů na život a na smrt náčelník Geronimo, a v jednom malým stříbrokopeckym městečku na jihu, který se jmenuje Tombstone, před asi 140 lety bratři Earpové s Docem Holidayem postříleli u OK Corralu pár kovbojů, což Amíky tak moc fascinuje, že vo tom co čtvrtstoletí natočej alespoň jeden western (moje voblíbená verze je, jak jinak, ta s Kurtem Russellem coby Wyattem Earprem). Určitě jsem na něco dalšího zábavnýho zapomněl, ale co se dá dělat. Jo, jasně, dneska vlastně v tý poušti pršelo! Rozloučím se informací, že "starší dáma" pořád žije a přede jak kotě a my jsme taky v pořádku.

To jsme si takhle s Pupěnou řekli, že chceme vidět indiánský usedlosti pod převisama v Novým Mexiku. Gila Cliff Dwellings. Krom toho jsme si taky říkali, že bychom se tam mohli trochu zrelaxovat v teplý vodě, protože jim tam ze země tryská spousta horkejch pramenů. Aby taky ne, když je to na dně kaldery (snad) už vyhaslý sopky. Blbý je, že to je asi padesát kilometrů serpentínama nahoru a dolů skrz kopce a lesy, kde nic tu nic. A jak je ta cesta tak děsně zakroucená a zvlněná, tak ujet těch padesát kilometrů trvá skoro tak dlouho, jako ujet padesát kilometrů po D1. Navíc naše postarší dáma má pořád trochu potíže s tou kapalinou do převodovky a takovýhle cesty jí nedělaj moc dobře, takže jsme museli jet pěkně zvolna. Navíc, protože na to kempování prostě už není moc počasí (my teda měli rozhodně vo dost teplejc, ale naši kamarádi E+B tam tejden před náma přes noc mrzli snad při -16 stupních), naplánovali jsme si to tak, že si uděláme základnu v nejbližším "městě" a odtud že vyrazíme a zase se pak vrátíme. A tenhle příspěvek bude vo tom městě.

To město se jmenu je Silver City, protože se tam těžila žula. Ne kecám, pochopitelně se tam těžilo, a snad ještě v okolí i těží, stříbro. Prej tam žije 10 tisíc lidí, ale těžko tomu věřit. Vypadá to tam zhruba tak jak si představuju planetu Zemi po velkým vymírání druhů. Nejvýznamnější obyvatel města byl na počátku 80. let 19. století mladistvej vrah Billy the Kid. Hlavní třída se táhne v délce asi půl míle podél koryta řeky, co se prej ráda občas vylejvá z břehů, a proto tu maj obrubníky vysoký půl metru. Tuhle Champs-Élysées divokýho západu lemujou možná dva tucty obchodů, ale všechny prodávaj jenom lokální umění pochybný kvality, cukrovinky, nebo zbraně. Jeden měl dokonce v názvu "Art, Candy and Guns." Kromě různejch kombinací těchhle tří komodit se občas ještě našlo vetešnictví, nebo suvenýry, ale ve skutečnosti je sortiment všech těch krámů v podstatě stejnej. Tímhle se tu ty lidi vážně uživěj? Kdo to pořád kupuje? To jsou votázky, na který neznám odpověď. Dále je tam už jen několik vcelku stadardních hospod a kino, který hraje celej tejden třikrát denně ten samej film. Kromě několika očividnejch turistů byla hlavní třída v poledne skoro prázdná. Pár, nejspíš vysmaženejch, zevláků to spíš celý ještě zhoršil a chvílema jsme neměli příjemnej pocit. A to jsme žili skoro tři roky v Baltimore! Celkem to odpovídá tomu, co říkala paní na návštěvnickým centru: "Nový Mexiko je Arizona pro chudý." Ale nám to vlastně vcelku vyhovuje, alespoň tu benzín nestojí $4/gallon.

Silver City je v podstatě perfektní zástupce americkýho maloměsta a etalon toho pravýho "vidláckýho" centra Ameriky, když si odmyslíte všechny ty velký města. Na štěstí, a to je zajímavý, maj tyhlety zpola opuštěný díry uprostřed pouště (nebo lesů, nebo hor,…) jednu společnou věc, a to je nositel kultury a pokroku ve formě lokálního minipivovaru, kde fousatej hippie-hipster vaří žitnou IPA z lokálního chmele, co roste na divoko ve strži vedle indiánskýho pohřebiště.

A nejinak je tomu v Silver City, NM, kde v Little Toad Creek pivovaru stěny zdobí vlajky od návštěvníků z cizích krajin (naši Českou jsem obratem koupil na amazonu a nechal poslat na jejich adresu) a v sobotu se pořádaj velkolepý zábavy v kovbojskym stylu, s živou hudbou. Pivovar je poměrně rozlehlej podnik a přesto byl narvanej k prasknutí. Naštěstí nám milá servírka našla prázdnej stůl, odkudsi vytáhla dvě židle, a pak nás celej večer zásobovala pivem. Takže jsme za zvuku country music a upíjení zdejších lahodnejch moků mohli pozorovat břichatý strejce v kloboucích a kostkovanejch košilích, kterak po pátý sklence místního "moonshine" (dalo by se říct samohonka) v rytmu cotton eye joe two-step (prostě nějakej kovbojskej dupák) proháněj tetky po sále, jak si místní chlapci v kšiltovkách Chevrolette dávaj dostaveníčka s místníma černovlasejma Pocahontas na dvorku u cigára a jak za zvuku "Sweet Home Alabama" po sále obcházel návštěvníky o berlích jednonohej veterán v zeleným baretu a pro každýho měl kousek nesrozumitelnýho, za to o to víc hřejivýho lidovýho moudra.

Zkrátka, kapela hrála skvěle, pivo bylo výborný a lidi moc milý, i když nejspíš houfně volej Trumpa. Tenhle večírek uplně změnil náš původní ne moc lichotivej názor na Silver City a dobrej pocit z večera nám neskazila dokonce ani poměrně výrazná ranní kocovina, ani dva štípance od ohnivýho mravence, který jsem vyfasoval na cestu.

Tak už jsme s Pupěnou nevydrželi koukat se, jak se naše postarší dáma Mazdička trápí při jízdě zdejšíma kopcovatejma silnicema, kdy jí ta zátěž způsobuje, že učurává volej do převodovky, a vzali jsme ji do servisu. Měli jsme sice v plánu dát dneska jeden trochu delší hike sádrovcovejma dunama ve White Sands, ale když jsem zjistil, že hned vedle motelu máme servis, kterej se specializuje na převodovky, pochopili jsme to jako znamení, dali jsme si jeden den voraz a necháváme Mazdičku vyšetřit od nejlepšího lokálního doktora přes převodovky. Tak snad se to dneska vyřeší, protože tady v Alamogordo není moc do čeho píchnout. Očekáváme pozitivní výsledek, protože pan servisman vypadal důvěryhodně: ruce měl rozedřený a špinavý vod voleje, prošedlej knírek podobnej smetáku a informace tiše šišlal místním dialektem skrz chybějící přední zuby. Asi už fakt umim docela dobře anglicky, protože jsem mu všechno rozuměl.

Onehdá, když jsme jeli kopcema Novýho Mexika do Carlsbad Caverns, tak jsme zastavili na jedný vyhlídce, když tu najednou ke mně přiběh, celej rozradostněnej že vidí živou duši, kluk asi mýho věku (takže v podstatě teenager), že prej si s přítelkyní zamkli klíče v autě, a že prej jestli nemám šperhák? Nebo prej alespoň nějakou dlouhou tenkou tyč, kterou by mohl prostrčit skrz těsnění okolo dveří a zmáčknout tlačítko odemykání. Nic z toho jsme sice neměli, ale ukázal jsem mu, že má na autě dlouhou anténu a jak ji odšroubovat. Taky jsem mu půjčil sikovky a plochej šroubovák. No zkrátka, díky mý duchapřítomnosti a vybavení naší Mazdy tam ty dva chudáci nemuseli přes noc umrznout a mohli jet domů mezi mimozemšťany do Roswellu. Za naší pomoc jsme dostali jako odměnu $20 na pivo - asi si s Pupěnou po návratu domů otevřeme "Roadside Assistance." Těch $20 se nám náramně hodilo, protože když jsme se ubytovali v příšerným motelu v Alpine v Texasu - indická kvalita za americký ceny - tak abychom to nějak přežili, šli jsme na pivo a Pupěna našla překrásnou lokální putyku, kde brali jenom cash. Takovej texaskej ekvivalent smíchovský "Veselý Kozy". Jmenovalo se to Harry's Tinaja a servírka to popisovala jako texaský Cheers. No nevim, v Cheers jsme byli a moc mi to přirovnání nesedělo. Krátce po příchodu se s náma dal do řeči Harry, majitel tý díry. Kdo by si pomyslel, že Harry je Bavorák? Teď už ty bavorský vlajky, krígle a nejrůznější další odkazy na Mnichov, coby součást výzdoby, dávaly smysl. Mezi další dekorace toho místa se pak počítaly ještě fixou počmáraný a popsaný stěny, vytapetovaný jednodolarovkama se vzkazama od pocestnejch, jakož i štamgastů (samozřejmě s Pupěnou jsme taky přispěli), vycpaný koroptve a jelení hlavy, asi 30 kovbojskejch klobouků, nějaký ty luky a oštěpy, už zmiňovaný bavorský vlajky a krígle, parkovací hodiny a náboje do kulometu ráže .50. Zkrátka ideální místo, abyste zapomněli na to, že motel kde máte spát je po dvaceti letech chatrání znovu otevřenej zhruba tejden. Naše další zastávka byla Marfa, což je totální díra uprostřed pouště skrz kterou vede jedna silnice a 30 mil na obě strany není nic, kromě zvláštního místa v poušti, který v noci z nevy­světlitelnejch důvodů světýlkuje. Ale očividně, i přes tu bídu, je to z nějakýho důvodu centrum moderního umění v Západním Texasu, což se vyznačuje tím, že tam maj dvě benzínky a asi 16 galerií, kde se obden konaj vernisáže nadějnejch mazalů. Osobně jsem jako umění ochotnej označit sotva půlku z vystavenýho. Nad všechny potom vyčnívaly obrazy a plastiky od Werricka v jeho stejnojmenný galerii. S přehledem nejlepší a nejdražší věci v celým městě. S cenou často až $80 tisíc asi dražší, než většina domů okolo. Dále jsme pokračovali do n.p. Big Bend. Fakt kravsky velkej a úplně jinej, než jsem si müslel. Je to hlavně poušť a hory, zatímco já si představoval něco jako Grand Canyon, akorát menší. Nemaj na všechny prospekty cpát fotku Santa Elena Canyon, což je asi ta nejmenší věc v celym parku. Pak by nedošlo k mejlce. Nicméně je to tu super. Jak je ten park texasky velkej, tak je to všude aspoň 30 mil, což znamená, že v našem kempu - nejvzdálenějším od všech neónů civilizace - je v noci naprostá tma a lze pozorovat všechny hvězdy Mléčný dráhy. Takže jsem se pochopitelně rozhodnul, že si zkusím vyfotit "startrails." Mělo to bohužel pár vad na kráse. Předně, i několik hodin po západu slunce (kterej nastává lehce po šestý) pořád přijížděli lidi v autech a jejich světlama mi kazili záběry noční oblohy. A když už se mi konečně podařilo pít pivo dost dlouho (ke konci jsem viděl všechny hvězdy dvakrát) na to, aby všichni konečně dojezdili a taky si najít pěkný místečko s dobrým výhledem, jen co jsem otevřel závěrku na hodinovou expozoci, vystrnadily mě odtama javeliny, alias pekari páskovanovaný, matka s dítětem. Teď se mi asi všichni smějete. Jakože haha, Dravce vystrašilo prasátko pekari! Viděli jste ale někdy jakou má ta svině držku?! Z ní by se strachy podělal i vetřelec. Maj tu aji varovný cedule, že tohleto pekari vám může klidně zabít psa. A prej bejvaj agresivní. A prej rádi útočej v tlupě. Takže jsem matku s malým nechal v klidu hledat zbytky žrádla po poledním piknikování, stativ si rozložil hned vedle auta a sám si statečně vylezl na stůl.

Cestujem už docela dlouho, vyjádřeno matematicky je to 55 dní, nebo taky 55 nocí. Zatím jsem se zmiňoval převážně o dnech, takže přišel čas zmínit některý z našich nočních dobrodružství! Ne, babi neboj se, nehoníme za úplňku po lesích vlkodlaky, ani nepálíme načerno v kopcích Západní Virginie kukuřičnou samohonku (aktivita známá jako moonshining). Jsme přeci nudný vědci, takže po nocích normálně spíme. Vzhledem k počasí a naší pohodlnosti se to spaní, až na jednu výjimku, odehrávalo v různejch motelech. Už jsem tohle téma vlastně trochu nakousnul v jinejch příspěvcích, takže by vás nemělo překvapovat, že přespat v motelu může bejt celkem dobrodružná činnost:-) Nebylo to teda nikdy až takový Psycho jako v rodinným motelu u Batesů, ale určitě jsme nic nezkazili tím, že jsme se v pokoji vždycky zamkli. Anžto se snažíme cestovat levně, spíme v lacinejch motelech, který pochopitelně přitahujou laciný lidi. Teda ta štětka, co se s náma onehda dala do řeči, určitě zas až tak laciná nebyla, ale vy víte, jak to myslím.

Ale pěkně od začátku: přejeli jsme hranici z Texasu do Louisiany už za tmy a já nám našel nejbližší a nejlevnější možnej motel. Že to byla možná chyba jsme poznali hned v okamžiku, kdy recepční odmítala vylízt zpoza neprůstřelnýho skla a jeden kolemjdoucí host-černoch nás hned po vystoupení z auta pozdravil odplivnutím: "Fucking whites." Dále nám pak přes noc, kromě těch kurev, jejich kunčoftů a pasáků, společnost ještě dělal neznámej počet dýlerů drog (dle mýho odhadu nejspíš perníku, popřípadě kokainu), za kterejma si s burácivým túrováním vosmiválců a duněním rapu z tuningovejch audiosouprav až do ranních hodin jezdili pro svůj životabudič příslušníci místní smetánky. V tomhle kontextu pak už vypitej bezzubej pán, co pálil jednu vod druhý, nestojí vlastně za zmínku.

Jindy zase, podlíž Tampy na Floridě, si chci dát k snídani koláče a v krabici jsou poslední dva. Na to že jsme u snídaně, krom jednoho dalšího stolu skoro první, je to nějak málo. To se teda moc nepředali. No co no. Jeden si dám. Pak ale koukám, že osazenstvo toho jedinýho dalšího stolu má na dvou talířích naskládáno těch koláčků dobrejch třicet kousků! Už jsem se chystal, že jim půjdu popřát pěkně po česku dobrý ráno a u toho si vezmu nějakej ten koláček z jejich hromady, když jsem si všimnul, že jsou všichni ve tváři nějaký zmachlaný, potetovaný pravopisnejma chybama a ruce maj plný mokvajících boláků. Tak jsem se rozhodl ukázat jim svoji dobrotivou stránku a vzal jsem Pupěnou posnídat dvojitý kafe zpátky do pokoje. Podobný syslovský typy jsme před tím už viděli v Novým Mexiku. Byly taky dost vysmažený už od pohledu a kapsy mikin si plnily ovocem. Zřejmě vzdělaný feťáci, co si vzali za svý heslo: "Apple a day keeps the doctor away." Zkrátka věděli, že perník je třeba prokládat tu a tam nějakým tím jablkem, nebo pomerančem. V jejich případě zhruba tak 23 pomerančema. Když nad tím tak přemejšlim, ani jeden z těchhle motelů nebyl vlastně zas až taková hrůza, takže je dost pravděpodobný, že tam tyhle socky vůbec nebydleli, ale jen tam chodili na snídaně.

Jeden zajímavej poznatek je, že ačkoliv smažky obvykle vyžerou snídani, není s nima přes noc většinou žádnej problém a člověk o nich ani neví. Zato pijáci/alkáči jsou ty, co vás nenechaj spát. Obvykle to má dost podobnej průběh - začíná to veselím, halasným rozprávěním, zpíváním až vřískáním a pokračuje to přes hádky, řev, pláč a mlácení dveřma až k sexu na usmířenou, u kterýho aktéři řičej, jak když provádíte koňskou vivisekci pazourkovým nožem. Jednou v Motelu 6 však k usmíření zřejmě nedošlo a nalitá paní z nějakýho důvodu zůstala stát na mraze před zamčenejma dveřma. Anžto neměla klíče, snažila se dobrou hodinu dostat do pokoje tak, že do dveří mlátila, kopala a řvala sprosťárny na osobu uvnitř. Asi se jí to nakonec povedlo, soude podle hromady střepů, třísek a nějaký tý zaschlý krve, kterou jsem viděl ráno po cestě k autu.

Když jsem na Floridě před motelem opravoval Mazdičce přední mlhovku po srážce s kusem prasklý pneumatiky na dálnici a Pupěna mě u toho zásobovala pivem, z ničeho nic se k nám přidal kluk a holka, úplně nalitý - Plešatej a Malá Mexičanka, který zoufale hledali nějaký kamarády. Po velmi krátkým "small talku" si před náma začali načechrávat peří. Malá Mexičanka, zřejmě ve snaze potvrdit svoje zdraví skrze kvalitu chrupu, Pupěně otevřela pivo zubama. Plešatej to, jako že ze srandy, okomentoval že má Malá Mexičanka žloutenku, takže jí Pupěna pivo, pochopitelně s úsměv, přenechala. Pak jeden přes druhýho pokřikovali věci jako, že Evropa je super, že Amíci jsou debilové, a jestli prej koukáme na porno? Malá Mexičanka chválila Plešatýho, že je sice plešatej, ale že je prej chlupatej a aby se přesvědčila, jak jsem na tom já, vyhrnula mi tričko. Plešatej se mezitím ptal Pupěny, jestli jsou v Evropě všechny holky tak vysoký, štíhlý, blondatý a modrooký , jako vona a jedním dechem se u toho chlubil, že je napůl černoch, a že má velký péro, čemuž malá mexičanka horlivě přitakala tím, že mě políbila na krk. Po chvilce snažení se nám podařilo zastavit jejich ofenzivu a se slibem, že se sejdem později, že se musíme navečeřet a umejt, jsme si dali randezvous v pokoji 134, což bylo jiný patro i budova. Později se ukázalo, že tam bydlel starší pán na cestě za rodinou na Díkůvzdání, kterej jim neprozřetelně otevřel. Co se dělo dál a jestli na to Díkůvzdání dojel, to nevíme. My zůstali po zbytek večera zabarikádovaný v pokoji a vzdávali jsme díky za to, že nás už nenašli. Ráno se navíc ukázalo, že Plešatej a Malá Mexičanka vůbec nebydleli v motelu.

Tak tohle byly naše malý noční dobrodružství. Vzhledem k tomu, že už jsme téměř na konci cesty, tak doufáme, že už budem mít v noci klid. Naše další cesta ovšem vede u hranic Virginie a West Virginie, kde má dlouhou tradici to černý pálení alkoholu, jak jsem se o něm zmínil na začátku příspěvku. Takže kdo ví, co se ještě může stát za svitu měsíce?

Vůbec jsem nenapsal žádnou poznámku vo tom, jak to s náma nakonec na tom našem slavným roadtripu dopadlo. A to by se asi slušelo, dát tomu nějakej závěr. Takže vězte, že už tejden si lížeme rány zpět v Marylandu na chatičce u naší spasitelky E.M., která se o nás starala po celou dobu pobytu ve Státech úplně jak o vlastní - poskytla nám azyl na první tejdny po příjezdu, a teď nás opečovává před odjezdem. Za což jí patří nekonečný díky! Ale to sem teď nepatří, tomu budu muset někdy věnovat samostatnej příspěvek (témat ze států mám ještě plno, i když už jedem domů).

Takže jo, jsme zpátky z vejletu, přežili jsme to bez újmy a máme na co vzpomínat. Byl to dlouhej vejlet, kdy jsme za dva měsíce ujeli přes 10 tisíc mil, navštívili jsme víc jak 15 států v USA a Kanadu, viděli nespočet národních parků, pařili na živou hudbu Nashville, Memphis, Austin a New Orleans, vypili kýble lokálních piv v různejch lokálních minipivovarech a spali v desítkách špatnejch motelů. Naše postarší dáma Mazda to zmákla celý v podstatě beze ztráty kytičky, nakonec jen s drobnějšíma opravama a jednou výměnou oleje.

Bohužel postarší dáma už vlastně není naše postarší dáma. Chuděře jsme se za její věrnou službu odvděčili nepěkně a prodali ji za mrzkou almužnu nějaký pochybný společnosti, která vůbec nechtěla docenit její kvality a koukala jenom na rzí sežraný drolící se blatníky, označivši je za hrozbu pro bezpečnost posádky. Tak teď naše věrná Mazda stojí v mlze a mžení před garáží chatičky v Sykesville, smutně kouká skrz okno na její nevděčný bejvalý páníčky a čeká, až si pro ni přijede náklaďák a odveze jo do neznáma.

Ale co se dá dělat, domů jsme si ji vzít nemohli a nezbejvalo, než ji před odletem rychle prodat. Na nějakej sentiment nezbejvá čas, protože opustit zemi po třech letech znamená poměrně hodně různýho zařizování v krátkým čase. To máte: rozebrat zvětšovák a najít bednu dost velkou, aby se tam vešel, pak to všechno zabalit, přidat gramofonový desky, sbírku pivních votvíráků, Pupěniny kabelky nacpaný botama, a spoustu dalšího haraburdí, který jsme za tu dobu nahromadili, pak vyplnit lejstra celního prohlášení a všechno to odvízt a poslat do Prahy; dále zařídit ten prodej auta, vrátit značky, pošéfovat bankovní účty, vyřešit nějak mobily, aby US číslo ještě aspoň chvíli fungovalo i doma, stavit se pozdravit kolegy v bejvalý práci, zúčastnit se tří různejch party na rozloučenou, a pak balit kufry do letadla s těžkou kocovinou, vyházet půlku věcí, protože už se nevejdou, a každej den obědvat stejky.

Ale tohle všechno už víceméně máme za sebou a v podstatě jedinej úkol je přetrpět devět hodin v letadle do Istanbulu, kde máme 15hodinovej přestup, a pak 2 hodiny do Prahy. A pak už budem doma. Takže 17.12. (nebo spíš následujících dnech) na viděnou!