Vo zdejšim metru

06.02.2019

Jsem onehdá slíbil, že se zmínim vo zdejšim metru. A jelikož jsme se přestěhovali a zdejší MHD už takřka nepoužíváme, je načase se vo ty zážitky konečně podělit. A nebylo jich uplně málo.

Sice se v Praze emhádéčku obecně řiká socka, nebo taky mastná tyč a je fakt, že cesta veřejnou dopravou neni zrovna synonymem cestování pro milionáře v sedadlech z jehnětiny, a že je cesta občas zpestřená pyžmem posranejch bezdomovců, ale v porovnání s tim, co je k vidění tady, se mi pražský metro jeví jako kříženec švýcarskejch hodinek s Concordem a Rolls-Roycem, zalitej do zlata a s bohatym topingem briliantů. Oproti tomu zdejší metro je spíš kříženec mayskýho kalendáře, trakaře a zkoušky sirén, zalitej do Coly a posypanej hranolkama.

Jelikož je tohle země svobody, odjíždí si metro kdykoliv se mu zlíbí a zcela bez ohledu na jízdní řád. Občas se zastaví a několik minut odpočívá. Někdy si dá před cestou z práce šlofíka, takže sedíte 15 minut ve vnitř a posloucháte, jak vám kručí v břiše, jindy v pulce cesty umře uprostřed ghetta a vy jdete hledat autobus s vyhlídkou ozbrojenýho přepadení pod dálničnim mostem. Ale všechny tyhle drobný nedostatky vám vynahraděj každodenní surrealisticko-dadaistický představení, který se ve vagonech odehrávaj během cesty. Pokud teda člověk jede ve špatnej čas, je to celkem nuda a společnost mu dělaj víceméně jenom nudný slušný pracující, ale když vyrazíte trochu později na úřady, nebo se zdržíte v práci (což bylo u nás dost obvyklý), začnou se dít věci!

Takže cože všechno jsme tu viděli? Asi nejčastějc k vidění je tu (jak to označuje kolega PM) archetyp černýho kazatele, kterej mluví v nějakym divnym nářečí angličtiny k náhodnýmu dalšímu cestujícímu, kterej může, ale taky nemusí interagovat. Sice ne uplně nejtypičtějšim, zato vo to intenzivnějšim příkladem, byla ukřivděná nasraná stokilová pani, co dávala orálně průchod svýmu vzteku po vetšinu naší cesty, takže asi 20 minut. Co řikala, to nevim, ale za rámeček si to nedám. Velmi často k vidění je taky typ polobezdomovce-obchodníka, kterej vběhne do vagónu a nabízí různej potřebnej tovar, jako jsou kusovky, snickersky, sodovky, atp. Jednou nám nějakej opilec nabízel podivnej lacinej chlast, co byl asi nějakej hybrid místní samohonky zvaný moonshine a nejspíš kvašenýho čaje. Celekem četný jsou taky bezďáci, který buďto spěj a smrděj, nebo nespěj a žebraj. Je celkem překvapivý, že narozdíl od Prahy se najdou občas i takový, který nesmrděj. Vo to víc tu ovšem žebraj. Běžná záležitost je taky velmi hlučně se bavící, nebo alespoň telefonující omladina, popřípadě párečky miliskující se způsobem hraničícím s "indecent exposure." Zajímavej případ byl fotřík vod deseti dětí a jeho sladkosti žebrající dceruška. Týpci s kalhotama spadlejma do půli stehen nás tu mohli překvapit jedině v případě, že v žraločí masce vydrželi 30 minut rapovat pro prázdnou sedačku naproti, včetně těch srandovních pohybů rukama. Asi by bylo politicky nekorektní zmiňovat se vo bandě Arabů, který vystoupili v okamžiku, když druhejma dveřma nastoupili Židi, tak to raději přeskočim. Že se celym vagónem často line vůně marihuany neni v podstatě nic, co by stálo za zmínku. Zlatym hřebem - alespoň pro mě - ovšem byl mladej bezďák s kalhotama opět do půli stehen, kterej v přeložený dolarovce na vokenim rantlu rozdrtil nějakou podvnou piluli, kterou následně šňupnul pomocí druhý srolovaný dolarovky.

Tak takhle my si tu přes měsíc cestovali. A vo to všechno jsme přišli po přestěhování do města, do docházkový vzdálenosti od práce. Na druhou stranu život v Baltimore skýtá jiný druhy vzrušení, vo kterejch se třeba zmínim někdy příště.